Zlomená srdce ...
...
Včera mě za ní prvně pustili. Spíš teda asi chtěla vidět ona mě, protože mi dopoledne volali z nemocnice, že za ní mám hned přijít a hlavně sama.
Stála proti mně a tekly jí slzy po tvářích a jen šeptala „Promiň, jsem taková kráva, nezlob se na mě“.
Já přitom nemohla odtrhnout moje oči od jejích zápěstí. Zavázaných obinadlem a nějakýma páskama. Koukala jsem, jak je celá divně šedá, zranitelná ještě víc, než, když se to stalo s jejím mužem.
Každej obdivoval, jak je statečná a jak to celý „výborně“ snáší. Ale nikomu z nich nedošlo, že jen na venek.
Nikdo nevěděl, kolik nocí, než se to pokusila ukončit jsme spolu protelefonovali, co všechno jsme probrali. Jak moc ty hovory otevřely i mojí 13. komnatu, moje starý rány v srdci. Je zase jako zrytý nějakým zasraným rejčem.
Oba si svojí lásku v podstatě museli prosadit a vybojovat. Dva rozvody, spousta komplikací okolo. Zvládli to, ta malá květnová svatba byla tak krásná. Fotky ze Zanzibaru byly plný obrovský lásky a štěstí v jejich očích. Tak šťastná nebyla celý ty roky, co se známe. Na všechno byli dva.
První prázdninovej den se jí nevrátil včas domů. Myslela, že se jen zapomněl s klukama „na jedno“. Ještě mi psala, že mu to jen tak neprojde. Pak až druhej den ráno došla sms „Je mrtvej!!!!!“.
Naprostej šok pro všechny okolo, prasklá aorta. Ten krásnej skoro dvoumetrovej chlap najednou nebyl. Ani převoz na Homolku už nepomohl.
Navenek nedala nic znát, snažila se řešit neřešitelný co nastalo, hledala odpověď na to proč se to stalo. Proč zrovna jí a jemu. Strašnější pohřeb a chování jeho blízkých k ní jsem ještě nikdy neviděla.
Jsou události, na který není odpověď. Nejde porovnat jedna ztráta milovanýho člověka s druhou člověka jinýho.
Nejde se na ní zlobit, že neustála tu strašnou bolest z jeho nečekanýho odchodu, jde asi jen mlčet a poslouchat co říká a doufat, že tohle neudělá znova. Že ty doktoři vědí, jak jí vrátit chuť žít. Doufat a věřit, že bude líp.
Nějak to teď muselo i ze mě ven. Protože mi ho těma hovorama vrátila zase do snů. Toho mýho milovanýho potetovanýho mušketýra.
Ale už v nich je rozmazanej, nějak v oparu a v dálce a už v nich není jen on, občas se tam mihne i někdo jinej.
Vím, že časem jí budu moct říct: „Budeš zase v pořádku, chce to jen čas“ - protože to je pravda a ona se na mě nebude za ty slova zlobit. I když to bude třeba až za pár let. Každej z nás velkou bolest v srdci vstřebává jinak dlouho.
A taky třebas to, že „Nová láska přijde, když jí nejmíň čekáš“ …